Jsme společenství lidí, spojené vírou v Ježíše z Nazareta, který je Bohem slíbeným Spasitelem tj. zachráncem světa, jak je o něm psáno v Bibli. A pokud jsme mu při modlitbě vyznali své hříchy (viny) s vírou, že odsouzení za nás vytrpěl On, když jej v Palestině před dvěma tisíci lety přibili na kříž. Stejně tak  přijímáme jeho slib, že stejně jako on vstal z mrtvých, vstaneme i my při jeho slavném návratu na tuto zem a budeme s ním i s ostatními vzkříšenými lidmi žít věčně v harmonii. Považujeme se za jeho následovníky a sebe navzájem přijímáme jako bratry a sestry. Podmínkou či překážkou pro účast v našem společenství není věk nebo příslušnost k nějaké národnosti, církvi či náboženství, ani společenské postavení. Našich setkání (bohoslužeb) se může zúčastnit v podstatě kdokoliv.

Jako společenství lidí žijících v Třebíči a okolí jsme součástí Církve adventistů sedmého dne, která působí v 205 zemích světa a jejíž poselství je sdělováno ve více než 800 jazycích (r.2010).

O Bibli věříme, že jejím pisatelům dal Bůh mimořádné pochopení reality lidské existence a porozumění Božím myšlenkám a záměrům pro lidstvo (tzn. inspiroval je). Proto považujeme za důležité seznamovat se s biblickým obsahem a žít život v souladu s tímto poselstvím od Boha. Svým pojetím navazujeme na reformaci a patříme do protestantského směru křesťanství.  

Dávné „tajné“ dějiny adventistů

Dle záznamu v Bibli byli na světě vždy lidé, kteří věřili, že Bůh vyřeší problém zla a všechny, kteří přijmou jeho způsob řešení, vezme do nových podmínek věčného života. Svoji víru  vyjadřovali jako očekávání příchodu Spasitele – zachránce. Taková představa nebyla výplodem jejich fantazie, ale zakládala se na slibu, který jim dal Bůh, protože v prvé řadě se jedná o Boží plán. Původně „adventisté“ příliš nerozlišovali, že Kristus přijde na tento svět dvakrát. Jeho první příchod rozdělil počítání času na události před Kristem (před n.l.) a po Kristu (po n.l.). Ježíš při svém pozemském působení, jako jediný skutečně spravedlivý člověk před Bohem, vytrpěl hrůzu smrti, kterou si zaslouží všichni ostatní lidé za svoji nespravedlnost – hříšnost. Po svém vzkříšení vyzval své učedníky, že mají dále žít s vědomím očekávání jeho opětného návratu – druhého příchodu. Tehdy skončí pro lidstvo čas rozhodování a nastane čas „dání všeho do pořádku“.  Dnes ještě můžeme každý vírou přijmout Ježíše za svého Spasitele.

Uvádíme několik nejvýznamnějších příkladů „adventistů“ (čekatelů příchodu Spasitele) uvedených v Bibli a dějinách:

Před Kristem

Genesis 3:15 Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“

První zaslíbení, že někdo z potomků ženy (Evy) rozdrtí hlavu hada (za nímž se skrýval pokušitel-satan) a tím vyřeší problém hříchu a zla, do kterého se lidé dostali svojí nedůvěrou vůči Bohu, dalo hned prvním lidem důvod k očekávání Spasitele.

Judův 1:14-15 Prorokoval také o nich Henoch, sedmý od Adama: Hle, přichází Pán s desetitisíci svých svatých, aby vykonal soud nade všemi a usvědčil všechny bezbožné z jejich skutků, které kdy ve své bezbožnosti spáchali, i ze všech zpupných řečí, které ti hříšníci mluvili proti němu.

Juda se dovolává příkladu z doby předpotopního světa, kdy působil prorok, který poukazoval na soud, který nastane při Kristově slavném příchodu.

Jób 19:25-27 Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha,  já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru.

Patriarcha Jób ve svém soužení vyznává svoji naději ve vzkříšení a setkání se s Bohem na konci časů.

Židům 11:13-16 Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží. Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město.

Pisatel listu Židům poukazuje na víru  patriarchů, kteří vyhlíželi novou vlast, která se má naplnit až při Kristově slavném příchodu.

Daniel 2:44 Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky,… Daniel 12:1-3  „V oné době povstane Míkael, velký ochránce, a bude stát při synech tvého lidu. Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby. V oné době bude vyproštěn tvůj lid, každý, kdo je zapsán v Knize. Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy. Daniel 12:13 Ty vytrvej do konce. Pak odpočineš, ale na konci dnů povstaneš ke svému údělu.

Prorok Daniel se velice zřetelně vyjadřuje, že tento svět spěje k zániku, který bude počátkem vlády, která nebude v lidských rukou. A v tomto obnovení má svůj osobní podíl.

Kristus a jeho současníci

Lukáš 1:30-33 Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“

Lukáš 2:25-26 V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním.  Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše.

Matouš 24:30-31.44 Tehdy se ukáže znamení Syna člověka (Ježíše) na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou. On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým. v.44 Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.

Jan 14:2-3 „V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já,“ řekl Ježíš.

Skutky apoštolské 1:11 A když upřeně hleděli k nebi za ním (Ježíšem), jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: „Muži z Galileje (apoštolé), co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“

1 Tesalonickým 4:13 – 5:4 Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte. Není nutné, bratří, psát vám něco o době a hodině. Sami přece dobře víte, že den Páně přijde jako přichází zloděj v noci. Až budou říkat `je pokoj, nic nehrozí´, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou. Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj.– napsal apoštol Pavel.

2 Petrův 3:3-7 Především vám chci říci, že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření.“ Těm, kdo toto tvrdí, zůstává utajeno, že dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny. Vodou byl také tehdejší svět zatopen a zahynul. Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země, dokud nebudou zničena ohněm; Bůh je ponechal jen do dne soudu a záhuby bezbožných lidí.

Apoštol Petr ve svém dopise předjímá, že v protikladu k jeho očekávání Kristova příchodu bude mnohým tento Boží slib připadat absurdní.

Zjevení Janovo 22:20 Ten, od něhož je to svědectví, praví: „Ano, přijdu brzo.“ Amen, přijď, Pane Ježíši!

Někdy ke konci 1.století napsal apoštol Jan Ježíšovo připomenutí jeho slibu a svůj postoj k němu.

V dalších stoletích po Kristu

V knize Velké drama věků píše Ellen G.Whiteová na str.203: Z vězeňských cel, z hranic a popravišť, kde věřící a mučedníci svědčili pro pravdu, zní po staletí hlas jejich víry a naděje. Protože „byli přesvědčeni o tom, že Kristus vstal z mrtvých, a že tudíž i sami vstanou z mrtvých, až Kristus přijde, pohrdali smrtí,“ jak napsal jeden z těchto křesťanů, „a byli nad ni povzneseni.“ (Daniel T. Taylor, Kristova vláda na zemi čili Hlas církve ve všech dobách, str.33) Ochotně sestupovali do hrobu, aby z něho mohli „svobodně vstát“ (tamtéž, str. 54). Toužili setkat se s Pánem, „který přijde z nebe v oblacích a se slávou svého Otce“, „aby přinesl spravedlivým království“. Valdenští vyznávali tutéž víru (tamtéž, str.129-132). Viklef očekával příchod Vykupitele jako naději církve (tamtéž, str.132-134).

Luther prohlásil: „Jsem přesvědčen, že nepřejde ani tři sta let a dostaví se den soudu. Bůh nebude a nemůže již déle strpět tento bezbožný svět.“ „Blíží se velký den, v němž bude svrženo království zla.“ „Tento starý svět není daleko od svého konce,“ prohlásil Melanchthon. Kalvín vyzval křesťany, „aby si bez váhání přáli příchod Kristova dne jako událost ze všech nejžádoucnější“. „Musíme toužit po Kristu, musíme ho hledat a přemýšlet o něm, až do úsvitu toho velkého dne, kdy náš Pán plně zjeví slávu svého království.“ (tamtéž, str.158. 134)

„Nevzal snad Pán Ježíš lidské tělo s sebou do nebe?“ prohlásil skotský reformátor J. Knox. „Cožpak se nevrátí? Víme, že se vrátí, a to brzy.“ Ridley a Latimer, kteří položili své životy za pravdu, vyhlíželi ve víře příchod Pána. Ridley napsal: „Svět se nepochybně blíží ke svému konci – v to věřím, a proto to říkám. Volejme s Janem, služebníkem Páně, ve svých srdcích k našemu Spasiteli: ´Přijď, Pane Ježíši, přijď.´“ (tamtéž, str.151. 145)

„Pomyšlení na příchod Pána,“ napsal Baxter, „je pro mne jednou z nejmilejších a nejradostnějších.“ (Richard Baxter, Dílo, díl 17, str. 555) „Výsledkem víry a charakteristikou pravých věřících je očekávat Kristův příchod a radovat se z této blažené naděje.“ Je-li smrt posledním nepřítelem, který má být zničen při zmrtvýchvstání, pak až se prosadí toto konečné vítězství, zřejmě pochopíme, jak opravdově věřící měli toužit a modlit se za druhý příchod Ježíše Krista.“ (tamtéž, díl 17, str. 500) „To je ten den, po něm mají všichni věřící toužit, v něj mají doufat a na něj mají čekat jako na dokončení svého vykoupení a splnění všech přání a tužeb své duše.“ (tamtéž, díl 17, str.182. 183) To byla naděje apoštolské církve, „církve na poušti“ i reformátorů.

Od poloviny 19.století se už jedná o známé dějiny adventistů sedmého dne

V 19. století se křesťané v řadě zemí světa zabývali studiem biblických proroctví a přišli k závěru, že začíná období, které Bible nazývá „dobou konce“. Přesvědčení o blízkém druhém příchodu Ježíše Krista dalo vznik hnutí, ze kterého se v polovině 19. století vytvořila církev, jež si zvolila vyznavačské jméno „adventisté sedmého dne“. Tento název byl přijat v roce 1860, avšak církev byla oficiálně organizována v roce 1863, kdy měla v USA 3500 členů ve 125 sborech.

Zde jsme uvedli, jak vnímáme své kořeny my adventisté. Klíčový není název církve, ale duch kterým jsou lidé vedeni ve svém vztahu ke Stvořiteli. Tomu který nás tolik miluje, že za nás vytrpěl smrt, abychom my mohli žít.

Další informace:

http://www.casd.cz/index.php?setlang=1&a=cat.19

Knihy – George R. Knight, Adventismus v proměnách času, Ellen G. Whiteová, Velké drama věků