7. Malý člověk a malé rozhodování ?

Když jsem začal chodit do druhé třídy, dostal jsem dvě nabídky mimoškolní činnosti. Začít navštěvovat výuku katolického náboženství a přihlásit se do Jiskřiček jakožto přípravy pro členství v pionýrské organizaci. Shodou okolností termíny obou „kroužků“ se překrývaly, ale já chtěl stihnout oboje. Vedoucí v Jiskřičkách jsem řekl, že si musím zajít na náboženství. Bylo to děvče asi z deváté třídy a rázně mě upozornila, že si z Jiskřiček nemohu dělat holubník a ať příště už donesu přihlášku podepsanou od rodičů. Během hodiny náboženství jsem se rozhodl, že do Jiskřiček už víckrát nepůjdu. A tak následujících pět let jsem chodil do náboženství, což z mé třídy tak dlouho nepraktikoval žádný kluk. Jenom Bůh ví, jak by můj život poznamenalo, kdybych se tehdy rozhodl opačně. JAS

10penezenka

6. S poctivostí prožiješ, co by jsi bez ní neprožil

Jednou se šel Jirka, který neměl peněz nazbyt, podívat do autobazaru. Potřeboval si pořídit novější auto, ale i ta ojetá pro něj byla celkem drahá. Když tam tak bloumal, koukne na zem před sebou a tam leží pěkně naditá peněženka. Nepřepočítával kolik v ní je, ale objevil tam nějaký lístek se jménem. Šel do kanceláře, kde bylo asi pět mužů. Byli to zákazníci a Franta majitel autobazaru. Ptá se jich: „Je zde XY ?“ „Před chvílí odešel. Co od něj potřebuješ?“ ptá se Franta, se kterým se Jirka znal. „Našel jsem venku jeho peněženku.“ „Já mu zavolám ať se pro ni staví. Kolik tam je?“,zareagoval Franta.  „Nevím“,  povídá Jirka a podává peněženku Frantovi. Ten peněženku prolistuje a povídá: „Jsou zde asi 3000,-. Z toho ti patří 10 procent nálezné.“ Přítomní muži s podivem zamručí a zazněly výroky typu: „Hmm, tak to by vrátil málokdo.“ V jejich očích je obdiv, ale možná i pochybnost, zda má Jirka všech pět pohromadě. Franta vyndává 300,- a rezolutně je podává Jirkovi, který se zdráhá si je vzít s námitkami, že to přece není Frantova peněženka. Ale nakonec si je přece jen vezme a odchází s přesvědčením, že Franta už zajistí doručení peněženky majiteli. Považuje to za samozřejmé, stejně jako sám bez nějakého rozmýšlení šel hledat toho, komu peněženka patří. To proto, aby věci byly na svém místě. Uspokojení z takového jednání si člověk nekoupí za žádné peníze. JAS.

5. O co jde ?

Kdysi za socialismu jsem se v rozhovoru s jedním osmdesátiletým vysloužilým komunistickým funkcionářem dostal na téma víry v Boha. Povídal mi: „Samozřejmě každý věří. Co myslíte, když je mi zle, tak se taky modlím k Bohu. Přece se nebudu modlit soudruhu Lenine nebo soudruhu Marxi.“

Jindy jsem slyšel zkušenost nějakého komunisty, který se v 50. letech dostal do vězení, kde byli lidé různě věřící i různě nevěřící. Když vzpomínal na tu dobu, povídal: „Tam se všichni modlili, jak jim bylo ouzko. Jenom já jsem se nemodlil. Říkal jsem si, že když jsem se k Bohu neznal, když mi bylo dobře, tak je to nefér, abych se k němu obracel, když mi je těžko.“

Jak se říká nouze naučila Dalibora housti… JAS

4. Mýlit se je lidské, ale ty důsledky

V době vlády komunistů šikanovali jednu řádovou sestru na různých výsleších. Při té příležitosti se vysmívali její víře. Jednou jim řekla: „Pokud se ve své víře mýlím, tak zemřete vy i já a nikdo na můj omyl nebude vzpomínat. Ale pokud se ve své víře mýlíte vy, tak na Božím soudu se o tom dozvíme vy i já.“

10arms2

3. Kdo se ke mně přizná…

Dnes už mladí muži nemusí na vojnu. Já ještě musel. Nějakým nedopatřením jsem se dostal k pohraniční stráži, jejíž úkol byl především zabránit občanům „komunistického ráje“ ilegálně utéci do kapitalistické (demokratické) ciziny. Při nástupu jsme postupně procházeli řadou místností – vysvlečení civilu, vyfasování uniformy, lékařská prohlídka, očkování, stříhání atd. Na konci tohoto „kombajnu na vojáky“ sedělo za stolem asi pět důstojníků a jeden se mě vyptával na nějaké věci. Pak padla ta otázka: „Jste věřící?“ „Ano, věřící.“ Podle reakce asi takových odpovědí neměli mnoho. „Katolík?“ „Ano, katolík.“ Padl tam nějaký vtip na účet víry nebo věřících. Hlava mi šla kolem z toho celého dne, tehdy si člověk mohl být jistý, že takovým vyznáním určitě nezískal společenský kredit. Ale slova Ježíšova: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“, která jsem někdy slyšel v kostele na mši, mě nenechala na pochybách, jak v dané situaci odpovědět.

Během tříměsíčního přijímače jsme se dozvěděli, že z asi 500 nováčků půjde jeden dělat údržbáře v prostoru výcvikového praporu, kde jsme byli ubytovaní. Měl to být truhlář, což je moje profese. Ale při stanovení termínu, kdy asi šest truhlářů šlo dělat „přijímačky“ na údržbáře, jsem měl službu v kuchyni. Takže mé přání prožít vojnu raději pracovně, než chodit po hranicích se samopalem, bylo jednoznačně ztracené.

Po třech měsících výcviku jsme byli rozděleni na pohraniční roty. Já byl přidělen na záložní rotu v onom výcvikovém prapoře, kde jsem se po příchodu dozvěděl, že moje funkce v následujícím roce a tři čtvrtě bude údržbář. Určitě jsem měl dobrou vojnu. Teprve až později jsem tuto zkušenost interpretoval v úhlu Ježíšových slov. JAS

10notes

2. Uslyšíte – li jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce

Setkal jsem se s podnikatelem, který když se dozvěděl, že jsem adventista, vzpomínal na svoji babičku adventistku. Do patnácti let s ní chodil na pobožnosti. Když zemřela, šel dále životem bez zjevného vyjadřování své víry, ale ona dětská zkušenost jej stále provázela. Povídal: „Modlím se, a kdyby mě Bůh nechránil, tak bych nemohl přežít v „minovém poli“ pražských podnikatelů, kde mám také nějaké aktivity. Vím, kde máte Adventní dům a už kolikrát jsem chtěl k Vám zajít, ale já kouřím a připadám si takový ´nečistý´.“ „Ale na naše pobožnosti může přijít každý, nejenom ´dokonalí lidé´,“ namítal jsem. „Já vím, ale můj čas ještě přijde.“

Kéž by ten čas přišel dřív, než bude pozdě. JAS

10hodinky

1. Strážný anděl

V Brně jsem se setkal s mužem, který mi vyprávěl, jak byl v 50. letech z politických důvodů odsouzen k práci v dolech. Nejsem si jistý, zda byly uranové. Popisoval mi příběh, kdy jej dozorce dovedl na směnu do jedné sloje, přidělil mu pracovní úkol a vedl další vězně chodbami na další pracovní místa. To byl bezpečný čas, který onen muž využil k tomu, že si položil na zem nějaká prkna, lampu si dal vedle hlavy, lehl si na prkna a odpočíval. Přitom usnul. Náhle procitl ze spánku a přišla mu myšlenka, že se půjde vymočit. Zvedl se a popošel o kus dál, aby si neznečistil pracoviště. V té chvíli se utrhla stěna nad místem, kde před několika vteřinami spal a zasypala prkna i lampu. Zůstal v úplné tmě. Musel potmě vyhrabat totálně pomačkanou lampu, protože jinak by byl trestaný, že ji ztratil. Takto mu ji ve skladu bez řečí vyměnili.

Své vyprávění uzavřel vyznáním: „Jsem si jistý, že můj strážný anděl mě probudil a dal mi tu myšlenku. Stačilo se o pár vteřin opozdit a byl jsem mrtvý. Takové případy se tam stávaly.“  JAS