5. Proč je islám tak přitažlivý ?

Jako křesťan občas přemýšlím nad tím, proč tomu tak je. Proč lidi přitahuje islám, new-age a další pro nás netradiční náboženství?
Určitě bych vše mohl přejít citací Bible, která opakovaně varuje před tím, že se něco takového bude dít „na konci času“ a pak nad tím mávnout rukou. Jenže to by bylo příliš laciné gesto.

Když jsem o tom uvažoval, vzpomněl jsem si, jak jednou syn přijel z nějaké návštěvy a nadšeně vyprávěl, jak tam perfektně vařili. Ptal jsem se ho, v čem to bylo jiné a on mi odpověděl, že ve všem. Prostě, vařili tam líp.
Přiznám se, že se mne to trochu dotklo, protože doma se ve vaření střídáme a tak to bylo hodnocení i mého kuchařského umění.

Myslím, že podobné je to i v oblasti víry a náboženství. To co důvěrně známe, známe po té lepší i horší stránce. Známe klady i zápory. Když jsme ale někde jen na návštěvě, tak jsou nám ukazovány jen ty lepší stránky. Zde vidím jeden z důvodů přitažlivosti exotických náboženství.

Když jsem byl poprvé v Praze, byl jsem nadšený ze Staroměstského náměstí. Kamarád, který Prahu dobře znal, mi ty krásné domy ukázal i z druhé strany, která se turistům už neukazuje. A mé nadšení už nebylo tak nekonečné.
S něčím podobným se setkávám u lidí, kteří navštíví mou církev. Hovoří o tom, že se cítí jako mezi anděly nebo dokonce jako v ráji. A já jim pak vyprávím, že nejsme ani andělé a ani u nás není ráj, protože bych byl nerad, kdyby se jejich víra začala budovat na nějaké iluzi.

Otázkou je, jestli se stejně chovají i lobbisté těch náboženství, která u nás nemají takovou tradici, jako křesťanství. Když tato pro nás neznámá náboženství obdivujeme, není to s námi jako tehdy se mnou na tom Staroměstském náměstí, nebo se synem, který byl na obědě „u sousedů“?

A tak, než prohlásíme, že u sousedů vaří líp, dejme si více času, abychom poznali, jak se u nich vaří, když nečekají návštěvu. Možná pak více doceníme to, co máme doma.

Napsal VF pro blog na iDNES 19.11.2010

4. Co křesťan, to vů…

100_clanek_foto

„Ty se přece nemůžeš bránit. Vždyť jsi křesťan. Když ti chci dát do zubů, tak mi ještě musíš nastavit svou tvář a nesmíš uhnout! Tak je to přece v té vaší bibli.“

Tahle slova jsem jako kluk vyslech od staršího a silnějšího souseda, který si ze mne chtěl udělat svého osobního otloukánka. Zmýlil se a myslím, že ho to tehdy i dost bolelo. Všiml si nás totiž můj starší bráška a dal mu výchovně co proto.

Nevím, odkud sousedovic kluk znal myšlenku z Ježíšova kázání: “Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Oko za oko, zub za zub´. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou…“ (Bible, Matouš 5)
Podle Ježíše naše jednání nemusí vždy přesně kopírovat zákon. Někdy je lepší, když se vzdáme svého práva, které nám zákon nabízí, a raději utrpíme škodu. Jindy bychom zase na svých právech trvat měli.

Před pár léty jsem prodával obytný přívěs. Naši kluci vyrostli natolik, že už jsme se do něj všichni čtyři nevešli. Na inzerát odpověděl chlapík, bydlící kousek od nás. Chtěl přívěs využívat k podnikání na nedaleké přehradě, kde měl v plánu z něj udělat bufet. Přistoupil jsem na jeho návrh, že zaplatí ve třech splátkách. Začátkem června jsme sepsali smlouvu a po zaplacení třetiny ceny s přívěsem odjel.
Uplynul měsíc, pak druhý, ale žádná další splátka se nekonala. Když jsem zvonil u jeho bytu, neotevíral. Koncem září se najednou, i s přívěsem, který byl notně poničený, objevil u našeho domu. Chtěl odstoupit od smlouvy a vrátit peníze. Když jsem to odmítl, prohlásil: “To jste křesťan? Jako křesťan si přece ty peníze nemůžete nechat!“

On to tehdy řekl trochu jinak. Použil dost sprostých slov a urážek, ale to bych tu nerad opakoval. Když jsem pochopil, oč mu jde, dost důrazně jsem odpověděl: “Jestli si myslíte, že co křesťan, to vůl, tak se hodně mýlíte. Ano, jsem křesťan. Ale nejsem hlupák! Pokud chcete zpět své peníze, tak obytný přívěs uveďte do původního stavu a pak vám peníze vrátím i když bych nemusel.“

I křesťan se může chovat asertivně. Slušně a někdy i s patřičným důrazem obhájit svá práva. Mám právo říci NE na něco, s čím nesouhlasím. Mohu odmítnout pomoc člověku, který chce jen ZNEUŽÍVAT mou dobrotu. Pokud někdo ubližuje mému dítěti, je mojí povinností ho BRÁNIT.
V počítači mám už delší dobu uloženo „Desatero asertivního chování.“ Pomáhá mi v mém jednání s lidmi a proto se k němu čas od času vracím. (Jeho znění uvádím pod článkem, pro ty, kdo ho ještě neznají.)

Křesťan nemusí ustupovat násilí. Ale ani ho nemá stupňovat. Raději má udělat maximum pro to, aby došlo ke zklidnění emocí. Proto ve sporu s jedním klidně ustoupí a jinému, který rozumí jen síle, odpoví podle již zmiňovaného zákona ´oko za oko, zub za zub´…
Křesťan se může chovat asertivně. Ale také nemusí. Může se svobodně rozhodnout. Záleží jen na něm samém. Nakonec i Ježíš, když stál před soudem, odpověděl jednomu z dozorců: „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“ (Bible, Jan 18)

Desatero asertivního chování

1.   Máš právo sám posuzovat své chování, myšlenky a emoce, a nést za ně i za jejich důsledky sám odpovědnost.
2.   Máš právo nenabízet žádné výmluvy či omluvy ospravedlňující tvé chování.
3.   Máš právo sám posoudit, zda a nakolik jsi odpovědný za problémy druhých lidí.
4.   Máš právo změnit svůj názor.
5.   Máš právo dělat chyby a být za ně zodpovědný.
6.   Máš právo říci: „Já nevím.“
7.   Máš právo být nezávislý na dobré vůli ostatních.
8.   Máš právo dělat nelogická rozhodnutí.
9.   Máš právo říci: „Já ti nerozumím!“
10. Máš právo říci: „Je mi to jedno!“

Napsal VF pro blog na iDNES 27.4.2010

3. Úspěch

Hoden jest Beránek, ten obětovaný Přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.“ Zj 5,12

Všichni máme sklon jednat s druhými z pozice síly a dosahovat vítězství s pomocí svého nadání. Díky Kristu ale poznáváme, že pravého vítězství se dosahuje obětí a slabostí. Ježíšova oběť nás vybízí, abychom spoléhali na Boží ospravedlnění, nikoliv na vlastní schopnosti či úsilí. On je vzorem, který máme následovat.

Henri Nouwen si jako většina spisovatelů úzkostlivě chránil své soukromí. Na sklonku života však pocítil potřebu zbavit se ulity profesionála. Jako psycholog a teolog se velkou část svého života hanl za úspěchem. Přednášel na univerzitách Notre Dame, Yale a Harvard. Publikoval jednu knihu ročně a pořádal přednášky po celém světě. Pal si však uvědomil, že duchovně strádá.

Deset let před smrtí se rozhodl od základu změnit svůj život a stát se knězem v ústavu pro těžce postižené v Torontu. Žil v pokoji, kde měl jen postel, jednu poličku na knihy pár kousků strohého nábytku. Zbavil se faxu, počítače a plánovacího kalendáře. Stal se služebníkem nemohoucích a teprve tehdy dosáhl duchovní rovnováhy.

Jednou ho v ústavu navštívil spisovatel Philip Yancey a požádal ho, zdali by jej mohl chvíli pozorovat. Nouwen právě vysluhoval eucharistii Adamovi, šestadvacetiletému retardovanému mladíkovi, který se nedokázal sám obléci, nechodil a  ani nemluvil. Nejevil žádné známky, že by cokoliv vnímal.  Celou dobu slintal a vydával ze sebe podivné skřeky. Nouwen přiznal, že mu každý den zabere nejméně dvě hodiny, než Adama ráno umyje, učeše, obleče, vyčistí mu zuby a nakrmí ho. Pro Nouwena byla tato činnost příležitostí k modlitbě a meditaci.

Myslíte, že slavný spisovatel mohl svůj čas trávit účelněji? Že mohl tutuo práci přenechat někomu jinému? Nouwen však o tom takto nepřemýšlel. Vůbec mu to nepřipadalo jako nějaká oběť. Říkal: „Já nic neobětuji. Mám z této práce větší užitek než Adam.“

Zpočátku to bylo obtížné. Péče o vážně postiženého člověka je velmi náročná. Nouwen si ale Adama hluboce zamiloval. Uvědomil si při tom, že všichni vypadáme v Božích očích podobně jako Adam – i my jsme duchovně nekoordinovaní, zaostalí, schopní jen vyrážet ze sebe něco, co Bohu musí připadat jako neartikulované zvuky. Tváří v tvář Adamovi mu došlo, že člověk nemusí podávat výkony, aby jej Bůh miloval. Může jen v Boží lásce spočinout. Nouwen se vydal Ježíšovou cestou vítězství.

Modlitba: „Pane, uvědomuji si, že jsem dítětem světa, v němž je úspěch na prvním místě. Pomoz mi, abych se na druhé lidi dokázal dívat očima obětovaného Beránka.

Z knihy Evangelium z ostrova Patmos (str.124), která sloužila jako čtení na každý den v r.2010.

2. Pozdě bycha honit

V některých knihách příběhů pro děti jsou zkušenosti, které pravděpodobně napsal život. Většinou je prožívají děti a čtenáři či posluchači v nich mají příležitost ztotožnit se s jejich čestným jednáním, aniž by je pisatel nějak moralizoval či poučoval, co je správné. Ze situace to je přece jasné každému.
Během let, kdy jsem pracoval jako distributor podobných knih a nabízel je rodičům malých dětí, jsem mnohokrát slyšel námitky typu: „Ale dnes je jiná doba. Tohle nechci svoje děti učit. Dnes je potřeba mít ostré lokty, jinak je ostatní utlučou…“ Na takové výroky si vzpomenu, když slyším zprávy o bezohledných dětech, které ublížily svým rodičům. Většinou se jedná už o dospělé děti a o staré a nemohoucí rodiče. Nemám možnost přesvědčit se, kolik příležitostí tito rodiče promarnili, kdy mohli své děti formovat k laskavému jednání a úctě ke svým rodičům, poctivosti a čestnosti. Netvrdím, že za vše u svých dětí mohou rodiče, ale určitě mají svoji míru odpovědnosti za formování jejich charakteru. JAS

1. Že by náhoda?

Než Ježíš poslal své apoštoly s evangeliem do světa, došlo k nastavení příznivé situace v podobě Pax Romana a sjednocující řecké kultury a řečtiny jako univerzálního jazyka na podstatné části světa kolem Palestiny.

Než Luther a další reformátoři potřebovali oslovit Evropu výzvou k nápravě církve a obrácení se k Ježíši, došlo k připravení příznivých podmínek k rychlejšímu šíření myšlenek vynalezením knihtisku.

Za poslední desetiletí se ujal termín globalizace, jehož podstatnou charakteristikou je celosvětová univerzalizace angličtiny a prorůstání elektronické sítě celým svétem. Co má nyní ve svém plánu nebeský manager, že připravil podmínky k rychlému rozšíření informací po celém světě, tak jak to nikdy nebylo ? Hádej, můžeš třikrát. Nápověda – není to proto, abychom mohli dělat rychlejší a větší byznys. :-) JAS